Zažehnout Jiskru

Věčnost - Pohyb - Vibrace. Kde je začátek a kde konec. Jsme hledající, hledající co. Sami před sebou skryti.

Dovolíme-li si poslouchat hlas uvnitř sebe, dostává se nám veškerých odpovědí skrze nás samotné. Hmm "skvělá", teorie, jen o malinko těžší praxe. A tak jsem zase v koloběhu dne našla chvilku bytí v přítomnosti.

Existuje začátek a konec cesty? Kdo říká, kde cesta začíná a kde končí. Jdeme kupředu, občas se radujeme, občas pláčeme, vztekáme se, litujeme, strachujeme... A někdy " jen" jsme, pozorujeme a vnímáme.

Jsem co? Jak vyjádřit něco něčím, tak omezeným, jako jsou slova. Ale z obláčku zpátky na zem.

Přijde mi informace - inspirace, rozum říká "Jsi blázen, ta nejistota a spousta vykřičníků", srdce -duše říká " Jdi"! A tak kráčím, občas se zastavím, spousta překážek, už nemohu, mraky schovaly slunce, nevidím na cestu a je mi čím dál hůř. Vydechnu, nadechnu, začne svítat a já mohu zase našlapovat.

Jako Víla si tančím v potoce, kde krůček po krůčku našlapuji na oblé kameny, které voda hladí. Svěžest mrazení od chodidel a na holé tělo dopadající paprsky slunce. Přijímám se, tak jak jsem právě teď. Mech pod pramínky vody, je jako ten nejjemnější koberec... Stromy, život, komunikace... Přijde příležitost, výzva. Balancuji na hraně, v euforii radosti z daného okamžiku a do toho přijde semínko strachu. Vrátím se k sobě, zastavím pocit chtění, zůstanu s pozorností u sebe. S vděčností ke kráse života, strach nechávám odejít. Jdu tam, kam mohu a ne dál. Odcházím na mýtinu, kde zvedám ruce k nebi a chodidla nohou v pevném kontaktu se zemí. Až se nasytím čirým bytím, pomalu sbírám svých pár svršků a s vědomím rozprostřeným do celého těla, jdu vstříc tomu, co vnímám jako svůj úděl.

Od terapie dotekem k terapii pohybem. Skrze pohyb dech a pozornost k sobě.

S vděčností za všechna setkávání. Průvodcem na cestě k duši.

S láskou KD.