Rostlinná dieta v Peru: Duše říká běž. A tělo naslouchá.

Když duše volá, ale hlava protestuje

Když jsem se rozhodla odjet do Peru, nevěděla jsem přesně proč. Jen jsem cítila, že musím. Jako by mě něco uvnitř tlačilo na moje citlivá místa a pobízelo k posunu. Peru byla možnost. Něco mě tam volalo a neúprosně táhlo.

Ale jakmile jsem dorazila, přišla první otázka: Co tady vlastně dělám?
Proč jsem se rozhodla odjet až sem? Neznala jsem odpověď. Jen se ve mně zvedal silný vnitřní odpor. Rozpor. Volání i zpětné stažení.

Začátek cesty: zůstat s tím, co vyvěrá

Musím – a přitom nemusím. Všechno je moje volba. A právě v tom byl začátek celé cesty.
Zůstávat s tím, co ve mně vyvěrá.
Nepřekrývat to činorodostí.
Neschovávat se za slova.
Jen tam být. S tím odporem. Se strachem. A taky se zmatkem.

Kdo ke mně mluví?

Začala jsem se ptát:
Kdo ke mně mluví?
Je to intuice? Nebo obranný mechanismus?
Co je to, co mi říká "nechoď", "neotvírej", "nemusíš"?

Byla jsem tady sama. I když kolem mě byli další účastníci.
Sama v procesu. Sama ve svém životě. Sama uvnitř.
A i když žijeme ve vztazích – s rodinou, partnery, dětmi – na hlubší úrovni jdeme tímhle životem sami. Od začátku až do konce. A právě tahle cesta mi to připomněla.
Ukázala mi přesně to, co jsem potřebovala vědět.
Sama sebe. Na chvíli bez plánů. Bez jistot. Bez věčného analyzování.

Přijímání, krůček po krůčku

Postupně jsem začala – krůček po krůčku – přijímat.
Jsem tady. Teď. V této chvíli. S touto příležitostí.

Strach byl pořád silný. Ale touha poznat… a zvědavost, co je za tím… ta byla hlubší.
A tak jsem šla. Doslova krok za krokem.

Ayahuasca

S každým dalším dnem. S každou ceremonií s ayahuaskou – posvátnou rostlinou, která otevírá přesně to, co už nemůže zůstat skryté. S každým pohledem dovnitř.
Zkoumala jsem ten strach. Neodstrkovala ho. Jen jsem ho pozorovala. Jako bych mu podala ruku a řekla: "Pojď. Pojď se mnou."

Tambo: prostor pro reflexi

Ve svém tambu – malém domečku v džungli, kde jsem během pobytu bydlela – jsem odpočívala, psala si reflexe, vnímala…
Vracela se k otázkám:
Co mi bere energii?
Co mi ji dává?
Jak se doopravdy cítím – bez masek, bez role, bez potřeby všemu rozumět?

Zrcadlení, sdílení, syrová pravda

Na setkáních s ostatními účastníky, kde jsme sdíleli své procesy, jsem často byla v emocích.
Občas mě překvapily reakce druhých na moje slova. Jindy jsem se zase našla v jejich příbězích.
Zrcadlení. Syrová pravda. A přitom tolik laskavosti.

A s každým dalším procesem jsem začínala jemně sílit.
Začala jsem se cítit živější.
Začala jsem opravdu cítit.
Tak, jak už dlouho ne.

Čtvrtá ceremonie, dotek posvátného

Silný moment celé cesty přišel asi během čtvrté ceremonie.
Dostala mě do tématu, které je pro mě dlouhodobě silné – skoro až posvátné.
Nevěděla jsem, jestli se tomu, co se přede mnou objevilo, mám pousmát… nebo z toho mít strach.
Bylo to hluboké. Intenzivní. Až mrazivě pravdivé.

Cítila jsem se ukotvená ve svém středu.
Jako bych se dívala přímo na to, co je teď. Co právě mám.
Bez příkras. Bez chtění. Jen pohled – do jádra.

Zkouška: drama, rozptýlení, návrat k sobě

Ale jak už to tak bývá, přichází zkouška.
Mezi ceremoniemi se zranila jedna z účastnic. A ve mně se zvedla vlna.
Vnitřní chaos. Vklouzla jsem do dramatu. Odpojila se od sebe.
Moje mysl se zcela upnula k druhým – a já ztratila koncentraci na vlastní proces.
A tak i moje poslední ceremonie začala neklidně.
Chtěla jsem, aby byla radostná, uzavírací, symbolická.
Ale nebyla.

Místo soustředění přišlo tápání.
Tenze.
Chtěla jsem projít skrz, ale nešlo to.
Nic.
Proč?

A pak... přišlo to

Na konci večera přišla šamanka, zeptala se mě, jak mi je, a pomohla mi vyčistit tělo.
A najednou to přišlo.

Rozjel se proces, jaký jsem nikdy dřív nezažila.
Bylo to silné. Tělesné. A přitom jako by se rozšiřovalo do všech rovin bytí.

Jako bych celým tělem – i duší – zažívala orgasmus, který nepatřil jen mně.
Jakoby mnou proudila extáze, která se nedala uchopit ani ovládnout.
Byla jsem v ní – a zároveň jsem jí byla celá.

Nevím, jak dlouho to trvalo. Čas přestal existovat.
Jen vím, že to přišlo ve chvíli, kdy jsem nic nečekala.
Kdy jsem se přestala snažit.
Kdy jsem prostě jen byla.

Integrace: návrat, ale jinak

Po návratu z Peru jsem cítila, že cesta neskončila.
Začala fáze, která je možná ještě důležitější – integrace.

Po příletu jsem byla obklopená něčím, co se slovy jen těžko popisuje.
Pocit nekonečného prostoru kolem sebe.
Tiché, klidné vědění.
Jako bych byla pořád propojená.

A i když se tahle prostorovost postupně jemně zmenšila, zůstalo něco jiného.
Intenzivní cítění.
Přítomnost ve vlastním těle.
Spojení sama se sebou – bez potřeby všechno chápat, vysvětlovat, pojmenovávat.
Jako bych konečně byla na své vlastní energii… a přitom pořád v kontaktu se světem.

Možná tě něco volá

Nevím, jak přesně to popsat. A možná to ani není potřeba.

Možná ti tenhle příběh připomene, že cesta změny není lineární.
Že některé odpovědi přijdou až tehdy, když se přestaneš ptát.
A že ty největší dary se ukrývají v tichu – pod strachem, pod očekáváním, pod kontrolou.

Možná tě právě teď něco volá.
Možná tě to i děsí.
Ale pokud slyšíš šepot – ať už z džungle, nebo z hloubi sebe – zkus ho nechat zaznít.

A uvidíš, kam tě zavede.